|
První prosincová sobota, brzy nad ránem. Hustě sněží a poměrně silný vítr se plácá sem a tam...
Po desáté dopolední vylézám z tramvaje - stanice Hlubočepy, chodníky bíle pocukrované. Občas zlehounka
zafouká. Viditelnost dost dobrá a to my právě potřebujeme. My = Jarda Jelínek + horda čítající
skoro 50 lidiček. V autobuse by někteří museli stát. Inu, kdo by se chtěl divit, ať hned přestane.
Začíná totiž tradiční a velmi oblíbená Předvánoční procházka Prahou v režii typicky jelínkovské...
Od klasicistního zámečku zvaného též Raudnitzův dům se celá skupina pohne vpřed směr Barrandovské
terasy. Před výstupem do strmého svahu nám Jarda ukáže starou silnici na Zbraslav. Pro snadnější
spojení s Prahou vznikala v roce 1741 při obléhání Prahy, kdy francouzští vojáci uvolnili skálu
barrandovského prvohorního profilu. Silnice tak nahradila cestu, která vedla po kopcích do Radotína.
Při stoupání vzhůru máme fantastické výhledy. Na Barrandovský most silniční se čtyřmi pruhy v každém
směru, přístupný chodcům i cyklistům, vybudovaný v letech 1978-88. Na branické ledárny, v nejchladnějším
místě Pražské kotliny postaveny v letech 1909 - 11. V provozu byly až do roku 1954. A taky na pivovar
Braník, založený pražskými sládky roku 1898 a za pouhých 14 měsíců jimi vystavěný. Na hvozdě sladovny
i z naší vzdálené pozorovatelny vidíme původní ochrannou známku pivovaru. Znak, jehož autorem není
nikdo menší než Mikoláš Aleš. Provoz pivovaru ukončen relativně nedávno - v r. 2007.
Och, Barrandovské terasy... Dříve velká sláva, nyní polní tráva. To doslova. Terasy nechal postavit
podnikatel V.M.Havel ve 20 letech minulého století. Inspirací mu byla vyhlášená restaurace Cliff House
v americkém San Francisku. Dům na útesu nad Tichým oceánem ho nadchnul natolik, že stavbu umístil
taky nad vodou, nad Vltavou. Pohledem od řeky měla stavba připomínat "moderní Hradčany". Výletníci
z parníků nemohli monument přehlédnout. Jak geniální! V dobách největší slávy se zde vařilo
na 3 tisíce obědů denně. I pro výtahem zásobovaný bazén pod terasami. Tuto nejmodernější plovárnu
v Evropě vybudoval Havel pod Barrandovskou skálou v roce 1930 dle projektu Václava Kolátora. Bazénu
o délce 50 metrů dominovala skokanská věž s jedním deseti a jedním pětimetrovým můstkem. Tribuny
a kapacita plovárny mohly pojmout až 4 tisíce návštěvníků. Terasy byly nabízeny pod obchodním heslem
"Za Prahou a přece v Praze". A tak není divu, že mladý maturant Jelínek v tomto prosluněném prostředí
strávil celý předmaturitní "svatý týden" ;-) . V roce 1937 byl podle návrhu architekta Vladimíra Grégra
na barrandovské skále otevřen "Trilobit bar". Orchestr R.A.Dvorského vyhrával k poslechu i k tanci
do 19 hodin na terasách, pak přesídlil do nočního "Trilobit baru". Tímto byl areál prakticky otevřen
od rána do rána a mnozí hosté zůstávali i na snídani. Pohnutý osud Barrandovských teras se začal
naplňovat za 2. světové války a dále po znárodnění v roce 1948. Prostředky na udržování rozsáhlého
komplexu se nenašly, jako první zchátral bazén pod barrandovskou skálou. V 60. letech byl jeho provoz
definitivně uzavřen. Totální devastace, které přihlížíme právě my a právě teď, nastala paradoxně po roce
1989, po pádu komunismu. Do neutěsněných střech a otvorů ve stavbách zatéká, základní zdivo je napadeno.
Z ptačí perspektivy máme bazen se skokanskými můstky jak na dlani - je zarostlý plevelem a náletovými
křovisky. Hotová džungle. Je nám z toho docela smutno a tak raději popojdeme a pohlížíme po druhém břehu
Vltavy.
Jarda nám ukazuje železniční Branický most s chodníkem pro pěší, budovaný v letech 1949 až 1955. Lid mu
dal jméno "most inteligence". Na jeho stavbě pracovala totiž řada právníků, lékařů, filosofů a dalších
vzdělanců, kteří byli nucení nastoupit do dělnický a pomocných profesí. Oficiálně pojmenován jako
"Branický most" byl až v roce 1969.
Procházíme kolem převážně funkcionalistických vilek, jež vyrostly na původně holém hřebenu Habrová
(přejmenováno na Barrandov) pod dohledem podnikatele V.M. Havla a architekta Maxe Urbana. Barrandovské
filmové ateliéry minout nemůžeme. Jsou největší v České republice a jedny z největších v Evropě.
Stavba byla založena na návrzích architekta Maxe Urbana a začala koncem listopadu 1931. Již za 14 měsíců
zde byl natočen první film Vražda v Ostrovní ulici.
Projdeme kolem ateliérů a za nimi náhle volná, poměrně veliká plocha, která tu čeká na exteriéry toho
či onoho filmu. Např. kulisy slavného "Limonádového Joe" (r.1963) sloužily další léta i pro jiné filmy,
podobně tak "Markéta Lazarová" či "Údolí včel".
Úplně dole pod ateliéry tušíme Lázně Malá Chuchle, oblíbené především na rozhraní 18. a 19. století.
Vodu z lázeňského pramene si prý nechala vozit do Vídně i panovnice Marie Terezie. Později byla
léčivost vody zpochybněna.
Trochu se courneme po Chuchelském háji a stavíme až u barokního kostelíka sv. Jana Nepomuckého.
Tento svatostánek poutníků byl postaven v době obnovy zbraslavského kláštera roku 1729. Od jara
do hlubokého podzimu se skrývá v korunách stromů Chuchelského háje. Ovšem v čase prosincového adventu
je kostelík od Vltavy hezky viděn a i my dohlédneme skrze holé větve stromoví daleko za řeku.
Sejdeme s kopce až do Velké Chuchle. Zde nesmíme v údolí potoka Vrutice zapomenout
na historicko-technický unikát, na Chuchelskou vápenku. Sestavena byla dle patentu Jiřího Patzolda,
profesora České techniky v Praze. Dvou šachtová čtyřkomínová pec umožňovala kvalitní zpracování i běžně
netříděného vápence. Ve své době světová rarita. Hned přes silnici naproti této Patzoldovy vápenky se
výrazně vypíná kuželovitý vrchol. Jde o přírodní reservaci Homolka, kde ve zbytcích starého
lomu je naleziště trilobitů. Sem někdy, až bude jaro v rozpuku, určitě musíme. Myslíme si i nahlas
plánujeme.
Veleúspěšnou Předvánočná procházku Prahou (PpP) zakončíme v útulné hospůdce U Václava ve Velké Chuchli.
JJ, náš pan průvodce pro tuto sobotu, má strach, zda-li se všichni vejdeme, bude-li dost předem
objednaného guláše... Plané obavy. Vešli jsme se, pivko mělo říz, hovězí vývar s nudlemi sílu a
gulášek? Tak ten byl prostě vynikající! Pozdní odpoledne plynule vpluje do konejšivého podvečera.
Rychle padá prosincová tma a rozvážně pomalu sněhové vločky... Postupně se loučíme a rozcházíme.
Zbyde nás 14, co dnes nespěcháme. Pro tyto vytrvalce je připraven předvánoční večerní bonus - pokračování
procházky v historickém centru Prahy. Tam se svezeme z Chuchle jednu stanici narvaným vlakem a
ze Smíchova ještě asi 3 stanice taktéž narvanou tramvají. Lid má zřejmě nebývalý, ale možná i tradiční
zájem o předvánoční atmosféru Prahy. Ta ovšem stojí za to. Od levého břehu Vltavy z Janáčkova nábřeží
obdivujeme osvětlený Vyšehrad, Tančící dům, vodní věže Šítkovskou a Malostranskou. Samozřejmě i
dominující zlatou kapličku Národního divadla a kamenný Karlův most, nejstarší v Praze. Nechybí poučný
výklad v duchu JJ, glosován od Mika. Z Malostranského nábřeží pohlédneme ke kostelu sv. Jana Křtitele
Na Prádle. Líbí se nám pohádkově svítící říční lodě, ladně plující po Vltavě. Jeden parník hrdě nese
na boku své jméno - Mělník. Kolem Sovových mlýnů projdeme Kampou. Postojíme u umělého vodního
ramene Čertovka a obdivujeme velké dřevěné mlýnské kolo. Taky pomalovanou zeď Maltézské zahrady,
pojmenovanou na památku Johna Lennona jako Lennonova zeď. Původní idealistické nápisy, zejména
o lásce a svobodě, začaly vytlačovat vzkazy všeho druhu. Na Staré Město se dostáváme po Karlově mostu.
Jak se dalo předpokládat, je zde husto. Lidská masa sílí v ulici Karlově a na Staroměstském náměstí
je to už tělo na tělo, ztěžka se prodíráme. Taky "předvánoční zážitek", i když jiného druhu. Děvčata
z Ćeských Budějovic a Ústečtí, kvůli kterým toto dobrodružství podnikáme, aspoň vědí, kam před vánocemi
NE ;-). Nakonec jsme byli nedobrovolně rozděleni na dvě skupiny, které se ten večer už nesešly. Nevadí,
i tak jsme se navzájem náležitě užili. Přátelsky, zvesela, v pohybu i s poučením.
Jaroušku, velké díky a zase za rok!
Ivana Harmáčková
Zde je výběrová fotogalerie 5 autorů (po kliknutí).
|