I přes nevalnou předpověď však vše na začátku vypadalo OK, počasí i lidé byli v pohodě. Jelo přes domeček i minialpské stoupání u Řepína. V Libeňském dole u úkrytu štábu partyzánů na nás čekal Mírek Hofman. V tomto místě již byla celá skupina cyklistů kompletní a po krátké svačině se vydává vstříc hlavnímu cíli této vyjížďky, do Chorušického dolu. Po prvních metrech však bylo jasné, že vše OK nebude. A nebylo. Po odbočení z původní trasy před Chorušickým dolem jsme se ocitli u překrásného ale totálně zaběhněného pole. Někdo se vydal přímo a někdo po okraji. Výsledek byl stejný, všichni měli kola těžší o hezkých pár kilo. Někteří své stroje tlačili, někteří tahali a někteří dokonce nesli. "Já se vás ptal, nechcete se raději vrátit?" řekl Michal, když viděl jak všichni hledají nějaký ten klacek na vyšťourání bláta ze svého kola. Nálada lidí ovšem pozoruhodně zůstávala na stejné úrovni, né-li na lepší. Někteří dokonce zažívali eufórii ze vzniklé situace, tzv. cyklistický orgazmus. Mezi lidmi se ozývala hesla jako: šestidenní - Cros Country - bahenní lázně - jílové pole, příprava na Jílové - děkujeme ti Michale atd. Radost z bahna byla na tak vysoké úrovni, že nikdo o objížďce po asfaltu nechtěl ani slyšet a dál se celá skupina vydává do boje s lepivou hmotou co špiní a brzdí. Po 3 km se ocitáme u slíbené trampské miniosady na okraji Chorušického dolu a následně v chorušické hospodě - ještě dnes tam možná na podlaze uklízejí zbytky zeminy z pole a lesa nedalekého. Já mám už kolo zase jako nové, jel bych znovu i přes to, že rekord v jeho zabahnění jsem překonal také. A co vy?