Martin Vejmělka

Michale, kamaráde,
právě teď v měsíci září je tomu neuvěřitelných 33 let, co jsme se poprvé uviděli. Bylo to v Žilině, při začátku našeho vysokoškolského studia. Už v této době, a to velmi záhy, jsme spolu v sobě objevili cestovatelské srdce, když jsme se na podzim roku 1983 spolu vydali na první dobrodružnou cestu k Baltskému moři, do tehdejší NDR. Spolu jsme utekli z bramborové brigády na Oravě a to právě proto, abychom naplnili svoje cestovatelské tužby.
A tahle cesta jakoby předurčila tvůj další život, kdy cestování a poznávání nových krajů Ti učarovalo a stalo se Tvým, téměř každodenním chlebem.
A právě proto jsme po roce 1989 spolu s kamarády Pepou Honzem a Jožo Poliačkem začali zkoumat, zda-li se ten krásný svět okolo nás dá objevovat i na kole. Záhy jsme zjistili, že to jde, a tak jsme v těch časech, kdy žádné horské sedlo pro nás nebylo nepřekonatelné - nevědomky položili základ značce CK Mike. Cestování do hor nám i Tobě učarovalo, krása přírody byla tím, co jsme hledali.
Stal jsi se nedílnou součást týmu, který v roce 1998 uskutečnil dnes již legendární cyklovýpravu do Jižní Ameriky. Byť ses jí tenkrát nakonec nezúčastnil, byl jsi jejím základním kamenem, který se výrazně podílel na úspěchu celé expedice.

Michale, kamaráde,
osud Tě vyslal na to nejvyšší sedlo, z kterého už není žádný sjezd dolů. Všechny ty Stelvia, Furky, Khardungly či Agnely, všechna ta sedla, co jsi spolu s námi zdolával, jsou teď neskutečně nízko oproti sedlu nejvyššímu - nebeskému.

Měj se tam Michale, v tom cyklistickém nebi krásně a věř, že expedičnímu průzkumnému týmu budeš chybět.

Sbohem Michale jménem všech cyklistů, sbohem Michale jménem všech spolužáků z dob vysokoškolských studií v Žilině.

Honza Zídek:

Dostalo se mi té cti, že zde mohu říci pár slov. Rád bych se s vámi podělil o několik vzpomínek. Během studií jsem nějaký čas provázel na kolech po Českém Krasu zahraniční turisty. Michal tehdy již pracoval u Českých drah, ve volném čase se ale rovněž věnoval „průvodcování“. Náhoda tomu chtěla a u Karlštejna se spolu potkáme a rychle se spřátelíme. Občas pak Michala navštívím na Hlavním nádraží, kde pracuje jako hlavní výpravčí. Osobně vypravuje vlaky jen zřídka, mezinárodní rychlíky si ale rád „odmává“ sám. S pohledem upřeným na hodinky se vždy po vzoru Japonska snaží, aby se lokomotiva rozjela dopředu na vteřinu přesně.
Později se v nově vzniklém ROPIDU zapojuje do příprav integrace pražské hromadné dopravy. Čeká ho slušná kariéra a jisté, dobře placené zaměstnání. Byrokratický přístup v těchto institucích Michalovi ovšem nevyhovuje. Navíc ho to táhne stále více na kolo, do hor a k práci s lidmi. Nakonec učiní odvážné rozhodnutí, opustí zaměstnání a vrhne se naplno do vlastního podnikání. Mimo mnohé jiné navrhuje několik krásných tras pro kolo po Česku a později i po Slovensku a začne je nabízet zájemcům z ciziny. To ale není vůbec jednoduché. Hlavně ze začátku se několikrát stane, že se přihlásí třeba jen dva lidé. Michal ale zájezd nezruší. Jede se navzdory takřka nulovému zisku. Jeden z nás tak vyráží s Michalovou starou Škodou 120 a ty dva cykloturisty doprovází. Po několika dnech se střídáme. Tito první zákazníci nemají k cyklistice hlubší vztah. Přesto si to všichni docela užíváme. Situace se mění, jakmile Michal naváže spolupráci s Britským Cykloturistickým Klubem CTC. Pak se již daří naplňovat kapacitu zájezdů, a hlavně přijíždí cyklisté, pro které je kolo životním stylem. Mimochodem, několika z nich je na Michalových zájezdech hodně přes 70 let! Účastníci těchto akcí brzy pochopí, že Michal nedělá tuhle práci pro peníze, ale pro radost. Jejich i svojí. Hodně z nich se stává Michalovými i našimi přáteli.
Ti nyní bez ohledu na vzdálenost, která nás dělí, vzpomínají s vděčností, stejně jako my, na dobrodružství a čas prožitý s Michalem. Myslím, že Michal by si ale ze všeho nejvíc přál, abychom pro něj netruchlili příliš dlouho, a raději opět vyrazili společně na kolo a do přírody.

Jarda Jelínek:

Michale,
Tvoje kamarádky a kamarádi mne pověřili, abych dnes na tomto místě něco řekl o tom, co jsi pro nás udělal. Tak se o to za ně i za sebe, s laskavým svolením pozůstalých, pokusím.
Především jsi dokázal dát dohromady lidi různého věku, různých zájmů i různé výkonnosti. Uměl jsi stanovit cíl těm výkonným, a zároveň podpořit slovem i svým přístupem ty, kteří o sobě trochu pochybovali. Pro akce, které jsi plánoval, organizoval a obětavě zajišťoval, jsi vybíral zajímavá a krásná místa. A to jak v okolí Mělníka, tak i po celé naší republice, v cizině blízké i daleké.
S tebou jsme se účastnili pěších výletů i výjezdů do našich hor na běžky, pro ty zdatné jsi připravil a realizoval náročné vysokohorské expedice.
Samostatnou kapitolou je hlavní obor tvého zájmu - cyklistika a cykloturistika. A to jak na půvabných místech naší země, tak hlavně v zahraničí, ve velké části Evropy. Ukázal jsi nám kus světa, který bychom bez tebe pravděpodobně vůbec ne, nebo jen obtížně poznávali.
A nezůstal jsi jen u toho. To co jsme zažili a viděli, jsi i popularizoval. Tím myslím knihu, články i setkávání s promítáním a přednáškami.
Měl jsi velký zájem o kulturu, například koncerty, i o poznávání historie, třeba na předvánočních vycházkách.
Teď to možná nejdůležitější – měl jsi rád kolem sebe lidi. Díky tomu i my jsme se seznámili s báječnými kamarády z různých míst naší země i z ciziny, s kamarády, s kterými se tak rádi setkáváme i při jiných příležitostech. Věřím, že i nadále se setkávat budeme.
Pro mne, a doufám, že se mnou budou souhlasit i ostatní, bylo období účasti na všem, čeho jsi byl duší, mozkem i tělem, jedno z nejkrásnějších v našich životech.
Děkujeme ti, nezapomeneme.